Pohľady- názory

Ekononika

Proč je ekonomie považována za sociální vědu? Její analýza by měla počínat pravdou, abychom mohli pokračovat v duchu ctností spravedlnosti a skončit tím, že vše dáme na své místo - tedy všechny přístupy k této vědě, které se objevily za posledních 200 let: liberální, marxistický, rakouský, církevní a george-gesellovský. Následující úvaha má být oporou otázkám půdy a otázkám monetárním, jejichž zvládnutí se moderní ekonomie brání. Nevyhnutelným důsledkem tohoto stavu nemůže být nic jiného, než hrozný zmatek, v němž probíhají debaty.

 Silvano Borruso

 Moderní stát ztratil jak finanční, tak i pozemkovou nezávislost – ve
prospěch složených zájmů, jimž se podařilo udržet obě otázky oddělené.
Konvenční řešení nejrůznějších ekonomických problémů jsou tedy ze
stejného důvodu nezbytně závadná.

Těmto problémům čelili, a také je vyřešili, dva muži, z nichž žádný
nebyl profesí ekonom. Henry George (1839-97) a Silvio Gesell
(1862-1930). Jejich řešení bylo elegantní: ukončit panskou državu půdy a
lichvu - společný mnoho století trvající útlak- a sice osvobozením
země a peněz. Nepochybně však existují tací, kteří budou pokračovat
v odporu a bojovat proti těmto řešením až na nože.

Úvod

Po propuštění ze Světové banky v roce 1999 získal Joe Stiglitz, do té
doby šéfekonom této ctihodné instituce, obviněný z politikaření, v roce
2001 Nobelovu cenu za ekonomii (1). Důvod? Za vysvětlení
principu funkce asymetrických trhů, tedy trhů, kde operují osoby s
větším dosahem než ostatní. Kdyby Nobelova cena existovala za dob Ezopa,
pak by byla kandidátem první třídy liška, která donutila promluvit
havrana, aby mu mohla ukrást kus sýra.

Zmíněná osobnost i její Nobelova cena jsou příznakem ekonomického
nesouladu, jenž se neustále dál a dál rozrůstá v epoše Welth of Nations.
Posledních 200 let bylo svědky toho, co bychom mohli snadno nazývat
„Stiglitzův paradox“: ekonomické katedry, profesoři z povolání,
prestižní knihy s prestižními texty, velmi erudované časopisy a tisíce
diplomových a doktorských prací (ať už publikovaných nebo ne), které
všechny usilovaly o Nobelovu cenu na straně jedné – a na druhé ekonomie
reálného světa a davy trpících lidských bytostí, žen, mužů i dětí. Bok
po boku opulentního bohatství vládne bída; nezaměstnanost ukazuje svou
ošklivou tvář vedle nedostatku řemeslníků; rozpory mezi bohatými a
chudými se ze dne na den zvyšují a vlajka války a terorismu jde ruku
v ruce s konstantním ořezáváním osobních svobod státy, jenž se lidem
nepatřičně a utlačovatelsky vměšují do osobních a domácích záležitostí.

Dodejme, že ekonomy, kteří se odvažují „předpovídat“, lze často vídat
usvědčené fakty, avšak univerzity ani vládní odbory se je neodváží
propustit, jak by učinili v případě podobného selhání dejme tomu
inženýra nebo účetního. Zde je několik příkladů:

Není tomu tak dávno, kdy vysocí funkcionáři FED (samí
ekonomové, to se rozumí) předpovídali vývoj pro rok 1994. Růst podle
nich měl být 3-3,25%; inflace 3%. Nezaměstnanost na konci roku mezi
6,5-6,75%. Ekonomika ale tehdy ve skutečnosti vzrostla o 4%, inflace
činila jen 2,75% a nezaměstnanost poklesla na 5,6%... Ekonomům všech
škol se tehdy podařilo vyvolat u lidí iluzi přehánějící moc jejich
idejí.

Ekonomičtí prognostici jsou nebezpeční jakmile dojde k jejich
publikování a uvěří se jim – ale ještě nebezpečnější jsou, když
publikováni nejsou, ale věří se jim stejně. (3)

Skutečným problémem ovšem je, že operovat systém by bylo „nečestné“ -
ekonomové nemají nástroje pro předvídání efektu fiskální redukce o
výši 35 miliard u ekonomie o 7 000 miliardách.

Stránka za stránkou, ekonomická periodika chrlí matematické vzorce,
jež čtenáře zavádějí do změti více či méně přijatelných domněnek a
přesně artikulovaných, zato výsostně irelevantních závěrů.

Přirozený ekonomický pořádek

Podle minimalistické terminologie přirozený ekonomický pořádek
existuje tam, kde ten, kdo pracuje, také jí a tomu, kdo nepracuje, buď
musí přinést jídlo vrána (5) nebo musí hladovět. Přirozený
ekonomický pořádek je oporou základů výroby a distribuce bohatství.

Půda, práce a suroviny – to jsou faktory produkující bohatství. Práce
může vyprodukovat kapitál, pokud jí to je umožněno.

Existuje hojnost prostředků distribujících bohatství: obchod, zákony,
zejména fiskální, a prakticky nekonečná rozmanitost sociálních tahů:
platy, dary, nabídky, krádeže, nespravedlivá privilegia, podvody,
hazardní hry a bezpočet dalších, vynalezených v průběhu staletí těmi,
kteří se vždy pokoušeli žít na vrub jiných (a naneštěstí v tom byli
úspěšní).

Toto vše usnadňují (nebo v jednotlivých případech znesnadňují)
peníze. Skvělý vynález lidského ducha, o jehož historii se můžeme dočíst
jinde.

Zde si prosím račte povšimnout, že zatímco zákonitosti tvorby
bohatství jsou nezbytně zákony fyzickými, zákony jeho distribuce jsou
nezbytně zákony morálními, čili vždy půjde o důsledky svobodných a
zodpovědných lidských rozhodnutí. Ale proberme si případ, kdy se
k všemu zmíněnému přidají peníze, jež nebyly přítomny mezi faktory
výroby. O tom, co se pak stane, pojednává sekce o monetární otázce.

Přirozený ekonomický pořádek by měly umocňovat následující
náležitosti:

1. Pravdivost věcí. Pravda, definovaná jako
adaequation intellectus et rei (8), musí být jako před
soudním tribunálem – totální a bez pozlátka.

2. Spravedlnost. Jako trvalá ochota dát každému, co
je „jeho“ (9). Je tedy nesprávné nejen nedat co je „jeho“,
někomu, komu to patří, ale také dávat někomu něco, co se nemusí. (10).

3. Svoboda činit ekonomická rozhodnutí na všech
úrovních, především rozhodnutí, zda pracovat sám na sebe či pro druhého.

4. Solidarita. Lidská přirozenost „politického
zvířete“ vyžaduje solidaritu, zlepšuje ji tedy svobodná závislost, tím
delší, čím víc je omezena lidská svoboda,. Jedná se o jeden z mnoha
paradoxů lidského ducha.

5. Podpora; princip přemosťující svobodu a
solidaritu, vedoucí ke konvergenci. Bez ní se svoboda a solidarita
rozcházejí: první degeneruje v liberalismus a druhá v kolektivizmus.

Už zběžný pohled na bod 5 ukazuje, že dnes neexistuje ekonomický
„pořádek“, který by stál za řeč, a není tedy možné použít ani slova
„přirozený“. Naopak. Máme tu nepořádek kolosálních proporcí, jehož
kořenem je delegování suverenit, které náleží státu: vlastnictví půdy
ponechané kolonizátorům a dozoru nad peněžními objemy, přenechaného
vysokému finančnictví.

Mnozí si dosud namlouvají, že centrální banka a vláda udělají
poklidný zásah, který popotáhne ekonomický vozík s národem na kozlíku,
že prostě jemně popoženou pomyslné voly aby táhli správným směrem.

Ve skutečnosti jsou tažnými zvířaty samotné národy. Centrální banka
je na kozlíku a vláda mává bičem… Stát tedy „ovládá“ (dá-li se to tak
říct) svá tažná zvířata politickými nástroji, zejména fiskálními, a ne
vždy se z toho zpovídá. (11). Komerční banky jsou pak jako
ovádi, kteří je štípou do slabin.

Zbytek úvahy je určen k odzkoušení této teze.

Otázka půdy

Dejme slovo Adamu Smithovi (1723-90), otci moderní ekonomie.

Jakmile se teritoriální povrch dané země stane soukromým
vlastnictvím, držitelé půdy – kolonizátoři, jako všichni, si oblíbí
sklízet tam, kde nesázeli, a vyžadují výnos i z přírodních produktů
půdy. Dřevo z lesů, trávu z luk a všechny ty plody země, jež dokud byla
obecní, stály rolníka jen námahu s jejich sběrem a sklizní, a nyní mají
svou cenu. Tento musí platit povolení, aby mohl sklízet, a musí dodávat
držiteli půdy slušnou porci z toho, co sklidí a vyrobí. (12)

Jako slušný britský pragmatik se Smith zastavuje u konstatování
faktu. Nechává tušit, co se děje, když „kdo miluje sklízet tam, kde
nesázel“ – tento má všechna práva k maximalizaci svého výnosu: buď sníží
platy zaměstnanců nebo zvýší počet nájemců půdy, nebo obojí, pokud je
vlastnictví dost velké, aby to dovolilo.

Jako chlapec jsem byl privilegován (což jsem pochopil až desítky let
poté) tím, že jsem poznal Dona Colu Tampusa, obstárlého vesničana
z Grotte (Ag), který bůhví jak skončil v Cefalú (Pa), kde obdělával malý
propachtovaný pozemek spolu se svou věkovitou paní.

Jenže 50% plodů jeho práce končilo v kapsách někoho kdo „rád sklízel,
co nesil.“ Don Cola mohl akorát živořit, protože pozemek byl jen dva
kilometry od Cefalú. Kdyby ležel ve vzdálenosti deset či více kilometrů,
pak by mu loupežníci odnesli všechno skoro všechno, možná by mu nechali
tak akorát na přežití. Čtenář jistě poznal „železný zákon“ Davida
Ricarda (1772-1823).

Pokusme se nyní pochopit, co se stane, když „teritoriální povrch dané
země se stane soukromým vlastnictvím“.

Kdokoliv je schopen ohradit kus půdy a nazvat jej vlastním, vyžaduje
nad tímto kouskem suverenitu, ale jen pokud je schopen ji bránit silou.

V režimu ohrazováni tedy bojují dvě suverenity: vládní, jež se staví
na odiv prapory, uniformami, národní hymnou, zdaněním a nejrůznějším
pozlátkem, a ta držitelů půdy, kolonizátorů, jež se chrání stavět
jakkoliv na odiv, ale suverenitu skutečně vykonávají, tak jako vlastník
půdy propachtované Donu Colovi.

Jenž, stejně jako všichni vydědění, byl za proletariát, nebo
chcete-li za bezzemka. Byl naživu tolik, kolik okolnosti dovolovaly.

Nyní je jasné, že jedna a táž pozemková država nemůže mít dva
suverény: ten silnější vyžene toho slabšího.

Tyto termíny (pozemkové; monetární přijdou na řadu později) jsou
součástí Sociální otázky, o níž je možno číst již u Tita Livia, abychom
se s ní opětovně shledávali v jakékoliv historické knize po jakkoliv
dlouhou dobu. Čím více autor chápe důležitost této otázky jako určující
příčiny válek, smluv, dynastických sňatků, kolonializmu, papežských
voleb, revolucí, poprav, tím lépe odhalí pozornému čtenáři, ale jen
jemu, dramata, abychom neříkali rovnou tragédie, vyplývající z pozemkové
nerovnosti.

Jejím důsledkem jsou čtyři následky:

  • Ohrazování vede, dříve či později, k velkostatkům. Což dluží lidské
    přirozenosti, jež stanovuje individuální diversitu spolu s osobní
    rovností. Méně schopní správci nemovitosti se příliš nehrnou do jejího
    prodeje, takže ji nechávají splynout s půdou toho, kdo umí a kdo jim
    nabídne určitou sumu. Toto je důvod, proč žádná agrární „reforma“
    založená na ohrazování neměla nikdy úspěch.
  • Velkostatek stlačuje platy – ať už toho, kdo pracuje uvnitř nebo
    toho, kdo pracuje venku, protože tlačí oblast pěstby stále dál od center
    konzumu. Potraviny placené v místě produkce 0,06 euro/kg se prodávají
    na trhu za 1,20 euro/kg. Vidíme další důvod selhání tzv. agrárních
    „reforem“ Vzdálenost „reformovaných“ držeb od center konzumu tyto činí
    neekonomickými.
  • Pro maximalizaci výnosu „suverén“ velkostatkář musí mít možnost
    počítat s oddílem nezaměstnaných, tak, aby mohl udržovat platy nízko, a
    také s celními tarify, jež ho chrání před soutěží, aby mohl zachovávat
    prodejní ceny co nejvyšší. Obvykle dosáhne obou cílů tak, když sám nebo
    se svými kolegy dokáže manipulovat s vládní politikou. Vida, proč nebyla
    nezaměstnanost nikdy vymýcena.
  • Ruku v ruce s tím, jak se společnost dělí na skupinu kolonizátorů
    vlastnících půdu (nezbytně velmi malou) a skupinu bezzemků, neustále se
    zvětšující, dostavuje se třídní boj, jenž skutečně není marxistickým
    vynálezem: stačí číst Tita Livia, chceme-li pochopit. Prolévání krve,
    buď válkou občanskou nebo válkou vnější těmi, kdo si chtějí udržet
    nespravedlivá privilegia za každou cenu, je nevyhnutelná.

Držitel půdy, skutečný suverén, vykonává svou suverenitu uzmutím
přírodního zdroje (půdy) z obecného užívání a zdaňuje ty, kteří mají
důvod na ní pracovat. Protože kdokoliv pracuje, až do posledního
stánkového prodavače ve městě, má zapotřebí alespoň minimálního kousku
pozemku pod svýma nohama, platí nájem držiteli listu vlastnictví za
používání kousíčku půdy jakkoliv malého. Mohl by tak nečinit, kdyby se
vydal zabrat volnou půdu, ale vzdálenost od trhu by mu zvýšila náklady o
vše či více, než kolik by ušetřil.

Fiskální zdanění držitele půdy, tedy zvýšení nájmu pachtýřů a snížení
platů těch, co pro něj pracují, mu umožňuje monetarizovat jako výnos
všechny výhody svého sociálního statusu. Při každém zlepšení
infrastruktury, veřejných potěch, technologie atd., jež vedou zemědělce
k tomu, aby zůstali doma, místo aby odešli, držitel půdy buď zvýší nájem
pachtýřům, nebo sníží platy svým dělníkům, nebo obojí, pokud je
vlastnictví dost velké, aby to umožnilo.

Historie Pozemkové otázky je dlouhá. Patriciové i plebejové Tita
Livia bojovali staletí vlastně jen kvůli dvou velkým otázkám této úvahy:
kvůli půdě a kvůli penězům. Při každé hrozbě plebejské revolty
patricijové neměně postupovali tak, že obrátili jejich pozornost
k nepřátelské invazi, kterou velmi často sami vyprovokovali (13).
V historii církevní se stejná otázka jeví hrozivě mohutná, od daru
Pepina z Heristálu (756) po zmizení Papežských států (1870). (14)

Původ moderního státu, datovatelný nešťastným rozhodnutím na
Kostnickém koncilu (1415) o rozdělení církevních otců podle národnosti,
dal vznik suverenitě založené na politické državě půdy, ale velmi záhy
tato suverenita byla uzurpována soukromníky, počínaje okamžikem, kdy se
Jindřich VIII Anglický dopustil té nerozvážnosti, že prodal šlechtě
církevní vlastnictví zkonfiskované v roce 1541. Ta zaplatila, a také si
ovšem vyžádala si listy vlastnictví, které dodnes drží. (15)

Otázka pozemková je základem napětí, které nikdy vladař (16),
šlechta ani plebs nevyřešili, stejně jako fenomén „přelidnění“,
organizované kriminality a války jako pístu pro odpouštění páry
z třídního boje.

Takzvané „přelidnění“ je přímý efekt, často dramaticky bleskový,
vytlačování malých uživatelů půdy ve prospěch velkých držitelů půdy. Je
to dobře vidět na transformaci anglických yeomen, mezi 16 a 19 stoletím,
kdy davy trhanů okupovaly města během průmyslové revoluce;
kdy emigrovali extemeňos, kteří vyrazili zopakovat pozemkové lichvaření
do Ameriky, poté, co jí sami trpěli ve Španělsku; kdy Don Bosco sbíral
v ulicích Turína bezprizorné děti; kdy masivní emigrace populace dvou
Sicílií mezi 19 a 20 století sedla na koně, poté, co byla vyhozena ze
svých dědičných pozemků novou savojskou pozemkovou politikou. A jistě:
co dělat s náhlou záplavou proletářů, proletářek a proletářských dětí
obou pohlaví?

Nelze než se zastydět nad volbou: ať už nad zábavným „modest
proposal“ /skromný návrh/ Jonathana Swifta (1667-1745) totiž podávat
jejich nemluvňata jako vybraný pamlsek na hostinách bohatých; nebo nad
návrhem Malthuse (1766-1834), jenž je dosud brán vážně – totiž
přesvědčovat lidi, aby měli méně dětí; či nad terorem, jehož skutečným
účelem byla drastická redukce francouzské populace (17); nebo
nad emigrací jako byla ta irská, dobrovolná - do Ameriky, nebo
nedobrovolná - do Austrálie (třeba pro krádež kapesníčku), či odvody
stovek tisíc nezaměstnaných jako masa pro kanóny, nebo snadné uvězňování
(v USA jsou 3 miliony vězňů – zhruba 1% populace). A tak dále a tak
dále.

Z žádného z předchozích argumentů nevyplývá, že by pozemkové
vlastnictví bylo samo o sobě nemorální. Držitelé půdy znalí sociální
funkce jejich vlastnictví existovali vždy, i když ne ve velkém počtu (18).
Ovšem nabídnout příležitost k žití z práce druhých na jedné straně a na
druhé žádat, aby se tak obvykle nedělo, to je trochu moc.

Říkal Herodot, že to byl Kres z Lýdie (546 před Kristem), kdo
vymyslel peníze, a sice tak, že vyrazil královskou pečeť na kus cenného
kovu (buď jako garanci váhy nebo pro obohacení se poplatkem z ražby –
signoraggiem, seignoragem, panským). Herodot tuto otázku nezodpovídá. (19).
Milému Kresovi unikly dvě věci:

– Povodňové naplaveniny, z nichž Lýdie extrahovala electrum, přírodní
slitinu stříbra a zlata, by nevydržely navždy, a tedy ekonomie založená
na sdílení práce by se nemohla rozvíjet, pokud by se nevydávala na
„lov“ za novými zásobami.(20)

– Za předpokladu, že cenné kovy mají svou „vnitřní hodnotu“ (rozuměj:
lidem se líbí je vlastnit), kdokoliv vlastní takovouto minci, si
dvakrát rozmýšlí, než ji utratí. Následuje stav, kdy ten, který
kontroluje surovinu, kontroluje také mince v zemi. (21)

Spartský Lykurgos pochopil, že jednotka hodnoty, která je zároveň
hodnotou, ve stejném okamžiku vytváří neřešitelný rozpor: utratit nebo
ušetřit, samé aut aut, bez konce. U mince s takovým dvojím ostřím
nezbytně následuje vznik plutokracie, jež ukládá poplatek komukoliv, kdo
potřebuje prostředek směny, ve prospěch toho, kdo nakoupil surovinu pro
přeměnu v peníze. Pročež Lykurgos odsunul zlato jako kujný kov stranou a
nahradil ho železem, navíc uměle narezlým. Tím si získal pochvalu od
Pythagora a posměšky, pokud ne inzultace, od lidí posedlých žlutým
kovem. (22). Není mi známo, zda Kres někdy slyšel o
Lykurgovi.

Buď jak budˇ, tento párek rozporů je základní příčinou lichvy, která
není ničím jiným, než zpoplatněním toho, kdo používá peníze jako
prostředek směny, jež se musí zaplatit ve prospěch toho, kdo peníz
používá zásadně jako nositele hodnot. Lichva nemá nic společného
s bláznivinami, které se jí pověsily na krk během staletí, jako jsou
„úrodnost“, „produktivita“, „užitečnost“, „ postoupení profitu“, „peníz,
který pracuje“, „přemrštěný úrok“ či „zneužívání“. Lichva je moc,
jejímiž následky jsou útisk, ekonomické a politické krize, válečná
ekonomie, revoluce, třídní boj, chudoba uprostřed hojnosti, a Sociální
otázka. Velké otázky půda-peníze jsou jako dvě křídla neblahého
ďábelského ptáka, v jehož zhynutí doufáme v tomto nastupujícím 21
století.

Otázka monetární zůstává nevyřešená. Dlouhá staletí vlády, až do
doby, kdy si moc k ražení a tištění peněz nezačalo nárokovat vysoké
finančnictví (23), vydávaly peníze jako prostředek směny, ale
nikdy se jim nepodařilo zabránit šetřílkům a lichvářům (kteří jsou pro
účely této úvahy jedněmi a týmiž) stahovat peníze z oběhu pro své
soukromé zájmy. Pročež nedostatek peněz, hrozivý dokonce ještě dnes,
zůstává primární příčinou (i když ne jedinou) ekonomického nepořádku,
zasahujícího mnoho národů, zejména ty z chudých zemí.

Vzácnost prostředků směny zvýhodňuje věřitelské instituce. Mezi
prvními, kdo si povšiml, že kredit by mohl perfektně nahradit drahý (a
nebezpečný) transfer kovové hotovosti, byli Templáři. Již od svého
vypuzení ze Svaté země v roce 1291 začali vytvářet věřitelskou síť s
hlavním sídlem v Paříži. Samozřejmě, že nikomu nesvěřili, že „za tím“
žádné zlato není, vydávali kousky papíru, což se nakonec stalo jejich
zkázou. Filip II Krásný, společně s prvním avignonským papežem
Klimentem V, rozbil Řád a uloupil mu hlavní sídlo i jednotlivé pobočky,
v marné naději, že tam najde fantastický poklad. (24)

Pověra o králi Filipovi (a o Krésovi) je živá a vegetuje v myslích
většiny lidí (25) díky úrokům lichvářů, ignoranci
(přirozené?) pluků ekonomů a tichu fakult institucí, jež si uzurpují
jméno univerzity (ať už toho jsou komplici nebo ne, nepřísluší mi to
posuzovat).

Většina nazývá „platidlem“ jak peníze tak kredit, neustále je
zaměňujíc. Je pravda, že za shodnosti podmínek lze koupit stejné věci
jak s lístkem o 100 eurech (nebo dollarech, librách, jenech atd.) tak
s poukázkou na stejnou částku. Málokdo však přemýšlí nad skutečností, že
poukázka, šek, nejsou ničím jiným, než nástrojem úvěrovatele: nedělá
nic jiného, než že přemisťuje informace z jednoho bankovního konta na
druhé a to vše jednou. Lístek na 100 euro naopak přemisťuje užitky a
služby za 100 euro pokaždé, když změní ruku.. V hypotetickém, ale
nikoliv nemožném, případě, by byl tento lístek směněn třikrát denně po
celý rok, pak by jeden a týž kus papíru pohnul s užitky a službami za
více než 100.000 euro. Toto je význam likvidity, která je vlastností
hotovosti a nikoliv pohledávky. (26)

Jenže tak to vůbec nechodí. A tento nedostatek byl zaplacen doslova
řekami krve. Dnešní situace nemůže být vymodelována jinak než souhrnně.

Obyčejní lidé (masy) si nepřestávají dělat iluze, že je to stát, kdo
vydává peníze. U drobných to bývá pravda. Z těch si stát bere své
vysmívané panské, o které nestojí za to se prát tak, jak činí mnozí
nadšenci, jež jej vyžadují „pro lid“. Emisi papírových peněz si naopak
uzurpovala bankovní systém hned po Waterloo (1815). Ti odekorovaní a
opéřovaní mocnáři na Kongresu ve Vídni byli všichni představiteli vlád
zadlužených u bank až po poslední vlásek na své hlavě. Bylo jen otázkou
času, kdy jednotlivé státy postoupí monetární suverenitu finančním
mocnostem.

Dnes panské z emise papírových peněz v Evropě shromažďuje Centrální
evropská banka (BCE) v Bruselu. Ale jeho dosavadní výše dosahuje stěží
5% celé monetární emise (pozn. překl.: tj. peněz papírových i
virtuálních dohromady). Ani za něj nemá cenu bít se jako lev.
Opravdovou loupeží je monetární emise ve formě kreditu ze strany
obchodních bank. Podvod nespočívá v ničem jiném, než v ubohé základně
hotovosti, jež umožňuje vyemitovat kredit 10-12 krát větší (jde o tzv.
frakční rezervu hotovosti), čemuž se však říká „půjčka“ i když jde o
pravou a skutečnou emisi peněz ve formě vytvoření kreditu (nikoliv
hotovosti). Materiální emisí je podepsaný poukaz v okamžiku, který
rozhoduje o tom, že proběhnou informace na účet příjemce. Domnívajíce
se, že jde o půjčku, snaží se podepsaný vrátit pomyslný kapitál (27)
a zaplatit dohodnutý úrok.

Druhou loupeží, ještě větší, je veřejný dluh: Centrální banka vytváří
peníze z ničeho a „zapůjčuje je“ státu, vznášeje nároky na úroky
(nikoliv na kapitál, který by dluh umořil) zpoplatňujíc toho, kdo
pracuje. Že se nikdo neptá: „Ale proč tohle musí dělat zrovna centrální
banka? Nemohl by to udělat stát, s penězi osvobozenými od dluhů?“ (28)
– to je díky zauzlení, zkomolení, podvodu Adama Smithe a jeho
následovníků, jimž se podařilo zamlžit vidění sedmi generacím
podvedených.

Je velmi málo těch, kdo vědí – a mnozí dobře smýšlející by se
vyděsili, kdyby si přečetli, že instituce zvaná centrální banka je bod
číslo 5 Komunistického manifestu z roku 1848. „Náčelník pro zmatené
hlavy“., jak to nazval Henry George, říká ve svém Manifestu:

Koncentrace bohatství v rukou státu prostřednictvím národní
banky s exkluzivním monopolem.

Od té doby se idea této instituce po světě rozlévala jako olej na
vodě.. (29). Centrální banky emitují peníze pod taktovkou
Světové banky. Její dnešní politika spočívá v tom, že dovoluje tzv.
Skupině dvanácti mít relativní hojnost hotovosti, a zbytek světa (kromě
těch zemí, které se neodvažují této politice vzdorovat) ať se zařídí jak
umí - pomocí „půjček“ peněz od nikdy nepojmenovaných „dárců“. Což
znamená, že centrální banky chudých zemí emitují hotovost právě tak
dostačující pro vyrovnávání množství „vypůjčených“ dollarů. Logický
základ této politiky nebyl nikdy vysvětlen. Její účinky však vysvětluje
Hernando De Soto v The Mystery of Capital (Záhada kapitálu): jmění
v rukou chudých celého světa dosahuje podle jeho výpočtů výše 9,3 tisíc
miliard dollarů. Ale tento kapitál je jako motor zadřený pro nedostatek
maziva. Tento nedostatek hotovosti udržuje chudé země ve stavu
permanentní deflace, se všemi sociálními problémy, které jí následují. (30)

Komerční banky prázdnotu vyplňují, ale neemitují hotovost, ony
emitují kredit, jak již bylo vysvětleno – a ten emitují jen
„akreditovaným“ – tj. několika málo vyvoleným (rozuměj: již bohatým).
Kteří se samozřejmě obohacují ještě více – a nikoliv kvůli „vládním
intervencím“.

Kromě kreditu banky tvoří zmatek, díky němuž prosperují. Je v jejich
zájmu šířit historky, díky nimž ohlupují veřejnost již 400 let: (31)

– Že půjčují peníze uložené střadateli

– Že papírová hotovost je „krytá“ zlatými ingoty, ze kterých
vytvářejí pěknou výstavku ve svých suterénech.

Žádný z těchto předpokladů není pravdivý, ale oba dva stačí k tomu,
aby pokračoval zmatek v myslích většiny lidí - peníze=kredit/hotovost.
Rozdíl mezi penězi a kreditem je kvalitativní, nikoliv kvantitativní;
ovšem „moderní“ mysl je zvyklá uctívat kvantitu a pohrdat kvalitou – a
tak velmi nesnadno může pochytit rozdíl.

Paradox, který následuje, spočívá v tom, že tzv. „zlé“ půjčky mohou
být zlé pro banky, ale nikoliv pro ekonomii, ve které zůstane emitovaný
kredit bez toho, aby komukoliv způsobil škody; a další, totiž že loupeže
hotovosti z bankovních domů a poboček, ať už lidmi ozbrojenými či
nikoliv, jakkoliv jsou škodlivé pro ty, kdo nastavují kůži, injektují
hotovost do ekonomie, vzdalujíce ji od deflace.

Emise kreditu a manipulace s ní ve velkém měřítku vytvořily z ničeho
finanční mýdlovou bublinu monstrózních proporcí, jíž Bernard Lietaer (33)
nazývá „ globální kasíno“ jež nemá, nebo jen nepatrně, cokoliv
společného s reálnou ekonomií výroby a směny. V roce 2001 tato bublina
dosáhla cifry 98 tisíc miliard dolarů. Tři roky poté vystoupala na 140
tisíc miliard. Jestliže světová ekonomika (výroby a směny) nepotřebuje
více než tři tisíce miliard, není těžké si představit, co by se stalo,
jestliže by se tato tísnivá otázka jednoho krásného dne přelila na trh
produkce a spotřeby.

Vlády, což je logické, se pokoušely zmocnit části těchto „peněz“. Ale
jejich neschopnost se snoubí s jejich absolutní neschopností uložit tu
nejskromnější Tobinovu daň ve výši 0,2-0,5% na tisíce miliard, které
překračují hranice každý den.

Rakouská ekonomická škola se brání považovat kovový peníz za
nadřazený papírovému. Jejich „experti“ jak se zdá nechápou, že pravým
problémem je rozpornost prostředku – směna/nositel hodnot, jež přetrvává
v obou systémech. Skutečnost, že „spořitelé“ a lichváři stahují peníze
z trhu a vrací ho do něj jen, když se jim podaří získat příspěvek zvaný
jako „úrok“, činí hazardními jakékoliv předpovědi inflace či deflace.
Řečeno jinak: poptávka, podporovaná penězi, požívá nepřípustné výhody
nad nabídkou, kryje se (dá-li se to tak říci) před škodami způsobenými
plynutím času, proměnami módy, červotočem, vlhkostí, plísní, krysami,
zloději atd., jak by se řeklo. Což redukuje tzv. „zákon“ o poptávce a
nabídce na oblast pohádek.

Probíhající krize něco ztratily na staré vážnosti časů Brettona
Woodse (1944), když Keynes (1883-1946) přesvědčil centrální banky, aby
nahradili „ušetřenou“ hotovost novými emisemi téhož. Výsledkem toho byla
nedůvěryhodnost absolutnější než jakákoliv monetaristická předpověď,
jasný symptom neschopnosti vlád kontrolovat nahromaděné peníze. Zda jsou
rozhojňovány či ředěny, to závisí na tom, kdo se rozhodně je vzedmout,
kdy a proč. Inu proč – jak poznamenal Guido Holsmann z Von Mises
Institute:

Většina lidí a ekonomů, nemá už ani nejmenší tušení. (34)

Kdyby byly peníze dosud z cenných kovů, byla by situace ještě horší,
neboť žádná vláda už nemůže zpracovávat ani zlato ani stříbro. A nejen
to. Vytváření peněz ze stříbra, suroviny kdysi hojnější než zlato, je
problémem pro vlastníky zlata, protože je mnohem složitější kontrolovat
dva kovy než jeden jediný. Také kvůli tomu si tito vynucovali ukončení
užívání stříbra pro výrobu peněz během 19. století. A už tenkrát se
nejednalo o státní intervenci, nýbrž o intervenci plutokracie.

Otázky půdy a peněz, obě nerozřešeny, stojí u kořenů třídního boje,
občanských i mezinárodních válek, nezaměstnanosti, politických atentátů (35),
bídy, nedostatečnosti vývoje, nedostatku bydlení a chybějící
infrastruktury, koncentrace zdrojů energie v rukou menšiny, vzácnosti
skutečných prostředků prosperity a celého množství zel, které se
zmocňují světa nepozorovaně a dokonce aniž bychom je zaznamenali.

Moderní stát, nemocný démon mamonu

Neschopen porazit ať už moc pozemkovou nebo monetární, nemocný stát
se s oběmi spojil. Moderní fiskálnost sužuje čím dál tím více. Jak
poznamenává James Robertson,

Po vyhnání z ráje je snadné si představovat Satana na schůzi
s Belzebubem, Molochem, Belialem – a zbytkem svého ministerského
poradního sboru, jak vymýšlejí fiskální systém škodlivější, než by
lidstvo bylo ochotno přijmout. Jen jestli by dokázali nalézt nějaký
horší, než ten, co už máme?

Moderní fiskalita má především pečeť nespravedlnosti, ať už
analizujeme kteroukoliv její charakteristiku. Jak řekl George Bernard
Shaw (1856-1950)

Jakákoliv vláda, která slibuje okrást Petra, aby zaplatila
Pavlovi, bude mít vždy podporu Pavla. (38)

Moderní stát okrádá občany pěti způsoby.

Cla a mýta jsou moderní verzí loupeživého barona,
který okrádá pocestné obchodníky. Hranicí je skutečně jen místo, kde
moderní stát vykonává svou suverenitu poté, co ustoupil suverenitě
v Otázce půdy ve prospěch kolonizátorů. Umění obrat cestujícího
obchodníka spočívá v neposledku v tom, nesebrat mu zase až tolik, aby
dostal chuť měnit cestu. Cla a mýta kriminalizují základní lidský
instinkt, totiž sociální akt směny užitků a služeb. A působí – což je
více než jasné – jako mocná brzda vývoje ekonomie. Henry George
poznamenal, že zboží trávilo mnohem více týdnů v celních skladech, než
kolik strávily lodi na moři. Letadlo dramaticky snížilo dopravní časy,
ale opět jen proto, aby se pro zboží zvýšil počet týdnů v celním skladu.
A k tomu navíc: výkony funkcionářů zodpovědných za kontrolu,
autorizace, odmítnutí, ověření atd., blokuje činnost a vykonává různé
pravomoci nad nešťastníky, kteří neznají všechny triky řemesla. Je jistý
počet celníků, kteří si jsou vědomi své diskrétní moci vyplývající
z jejich pověření, vyžadují úplatky a tak požírají pěkný dál plodů práce
druhých.

Nepřímé daně zasahují spotřebu ve všech jejích formách. „Non olet“
/Nesmrdí/ myslím řekl Vespasián, když parfémoval penízky pocházející ze
zpoplatnění veřejných záchodků. (39) Moderní nepřímé
zpoplatnění začalo v Anglii v 17 století, když držitelé půdy u moci,
kteří nebyli ochotní platit daň z půdy, tuto přesunuli ze svého majetku
na spotřební zboží. Tato praxe pokračuje. Stačí se mrknout na ceny
benzínu.

Daň z příjmu zasahuje výrobu bohatství. Její
zavedení (1909) právě završuje první století své existence. Má-li stát
povinnost chránit životy a vlastnictví občanů, má také odpovídající
právo obě dvě věci zpoplatnit. Lze předpokládat (jak někteří píší), že
daň z příjmu je daň za bezpečí osoby, vyvažovaná tedy službami ochrany,
veřejného pořádku a spravedlnosti. Proto je to také ta nejméně
nespravedlivá daň ze všech moderních daní. Byla by jistě spravedlivější
(a rázem by zvýšila vstupy státu), pokud by byla ukládána v podobě
pevných procent místo procent progresivních. (Protože progresívní
zdanění vždy vyvolává tendence příjem zapřít či ukrýt.)

Daň z přidané hodnoty zasahuje transakce. Ať na ni
nazíráme z jakéhokoliv úhlu, jedná se o daň nejnespravedlivější a
nejkontraproduktivnější, nechceme-li rovnou říci absurdní, ze všech,
jaké kdy byly uloženy. A není ani nová. Španělsko mělo svou daň
z přidané hodnoty již v 16 století: jmenovala se alcabala. Nepřetrvala
dlouho, protože stát si velmi rychle povšiml, že náklady spojené
s vymáháním převyšovaly zisk, a že to ekonomii ruinuje. Dnešní byrokraté
to vědí, ale aby ukryli loupež, přenášejí náklady na vymáhání na
výrobce a obchodníky; aniž by jim platili, samozřejmě, však jim také
vyhrožují nejpřísnějšími postihy v případě zpoždění. Nutit k práci a
neplatit se vždy nazývalo otrokářstvím, a že se otrokářství vrátí, to
předpovídal Belloc v roce 1912 (The Servile State) a Hayek v roce 1944
(The Road to Serfdom).

Pátá a poslední idea, jak naplnit státní kasu, je legalizace
hazardních her
. Že to způsobí zvýšení organizované
kriminality, bankrotů, rozvodů a špatného zacházení s dětmi, že sociální
náklady převyšují výtěžek, nehraje velkou důležitost.

Státní intervence, tolik obávaná (a tolik zatracovaná) rakouskou
ekonomickou školou, je intervence nemocného státu, nuceného kroužit bez
zastavení v právě popsaném bludném kruhu.

Rakouské averzi vůči zasahování státu předcházel před více než 100
lety italský ekonom Maffeo Pantaleoni (1857-1924):

Vlády se daly na tzv. socialismus a státní paternalismus,
aby mohli dělat mistry před občany. Vytvořili si na stát monopol a
privilegia bez konce; torpédují soukromou efektivitu, ničí průmysl a
obchod, kriminalizují způsoby, jež jsou pro obchodování naprosto
nezbytné....A všude, tu ve větší tu v menší míře, platí vlády špinavým
zkorumpovaným penízkem či razítkem za formování veřejného
mínění....Veřejné mínění by mělo být na pozoru, protože bezúhonnost
vlády má svou ekonomickou hodnotu. Soudy trestají soukromá pochybení.
Pro státovce a politické instituce bohužel žádná vězení nejsou. (41)

Dopady nepořádku

Prohlédněte si následující grafikon (42) /pozn. překl.:
jde o grafikon Kennedy):

kennedy m

 

Křivka A představuje přirozený růst, tedy růst
živých bytostí. Tento růst závisí na velkých přírodních cyklech: na
vodě, kyslíku, uhlíku atd. Zemědělství a odvozený průmysl následují,
nebo měly by následovat tuto křivku: rychlý růst následovaný statickou
rovnováhou.

Přímka B představuje růst průmyslu. V desetiletí
1860-70 překročila průmyslová produkce poprvé produkci zemědělskou ve
Spojených státech a ve Spojeném království, ty následovaly země, které
dnes nazýváme průmyslovými.

Křivka C je exponenciála složených úroků, neúprosně
tlačených lichvou, diktovanou mincí užívanou 4000 let. a též pomýlením
si prostředku směny s prostředkem spoření.

Čtyři desetiletí (1890-1930) vyznačuje protínání složených úroků se
zemědělstvím. Účinky byly hluboké, nechceme-li říci tragické. Povšimněte
si:

  • Loupeživé zemědělství, jehož praktikování začalo na velkých
    amerických prériích. Miliony tun obilnin za dumpingové ceny vtrhly na
    evropské trhy a zničily malé zemědělce a přinutily miliony z nich
    emigrovat. Ve třicátých letech se severoamerická příroda pomstila
    v podobě slavných „dust bowls“: 400 milionů akrů vyčerpané půdy se
    vzneslo a odletělo s větrem. (Grapes of Wrath/Hrozny hněvu – Steinbeck).
  • Konec, vynucený válkou, přinesl používání nitrátů – zprvu jako
    suroviny pro výbušniny, posléze jako umělého hnojiva. Průmysl hnojiv,
    tlačený složenými úroky C, musí růst nebo zhynout jako jakýkoliv jiný.
    Dobrý zemědělec ví, že jedinou racionální praxí je živení půdní
    mikroflóry přírodním hnojem. Ten na oplátku zajišťuje výživu kořenů
    v časech a způsobem reflektujícím přírodu. Ale od 90 let se tak tlačí na
    umělé posilování sklizně, že se produkuje enormní množství zboží chabé
    kvality, natolik nedostatečné, že nelze v žádném případě hovořit o
    výživě ke zdraví. Ale průmysl si zachovává stále stejné návyky – vyrábí
    výbušniny v dobách války a hnojiva v dobách míru. Přírodní hnojiva se
    buď neprodukují nebo se ničí a tak se dává práce nezaměstnaným.
  • Vynález válcového mlýnu, jenž jemně mele obilné zrnko na mouku a
    separuje jej od klíčků a od pluh, umožnila spekulantům prodávat posledně
    za přemrštěné ceny na luxusní cereální výrobky za současného zhoršení
    kvality chleba chudých.
  • Mizení rodinných farem z důvodu zadlužení a jejich náhrada
    monokulturami, což je praxe, která se ukazuje jako stále více
    poškozující úrodnost půdy.

Kdykoliv exponenciála C kříží přímku B, jde o válečnou ekonomii.
Vyrábí se, aby se ničilo, a vše kvůli tomu, aby se udržela zaměstnanost a
zaplatily úroky. V roce 1945 Paul Follereau (1903-77) (43)
požádal Roosevelta a Stalina o peníze odpovídající nákladům na bombardér
pro své nemocné leprou. Samozřejmě nadarmo. Nepovšiml si, že zájmy obou
válečníků byly jinde. Sestřelený nebo zřítivší se válečný letoun
představoval tisíce pracovních míst válečného průmyslu, jež zachránily
Ameriku před velkou depresí.

Tato praxe je stále v plném běhu. Válečný průmysl vyrábí, obchodníci
se smrtí prodávají (tzv. „vládám“ rozvojových zemí) a tzv.
„industrializované“ země řeší, alespoň částečně, problém
s nezaměstnaností.

Pak si někdo všimne, že na druhou stranu panuje také hlad, že
hladovějící kráčejí stovky kilometrů, aby sehnali jídlo, dostali se do
bezpečí nebo získali vzdělání. A tehdy se lomí rukama a posílají se
„pomoci“ ve formě potravního zboží a humanitárního materiálu. A tak se
řeší (stále jen částečně) problém se zemědělskou nadprodukcí „vyspělých“
zemí.

Celá operace je vedená, samozřejmě, emigrovavšími „experty“, kteří se
zmocní ne nezanedbatelné části „pomoci“. Je to další příspěvek
k zaměstnanosti, ale té v „rozvinutých“ zemích. Je evidentní, že mír,
zejména trvalý, nepředstavuje prioritu pro toho, kdo z takové situace
žije.

Skutečným problémem ale zůstává lichva. Dokud nebude této otázce
čeleno a dokud se ji nepodaří porazit, nebudou programy ani projekty, i
když inspirované dobrou vůlí a implementované dobrými osobami, které by
mohly zvrátit chod světa.

Všechny tzv. „industrializované“ nebo „rozvinuté“ země se do této
etapy dostaly. Ať už se snaží používat válečný materiál pro sebe nebo
k tomu, aby jej prodali jinam, nesmrtelnost této operace by měla být
zřejmá, ale ti, kteří si strkají do kapsy „mastné dividendy“ válečného
průmyslu jsou pochopitelně málo nakloněni tomu, zkoumat účinky smrtících
hraček z blízka, zejména, pokud si s nimi jejich nehrají přímo jejich
děti. Dám příklad – dítě voják.

Dvanáctiletý se samopalem Kalašnikov je skutečně „nejúčinnější
válečnou zbraní, jaká kdy byla vymyšlena“, jak vysvětlil jeden súdánský
voják. Proč?

  1. Zrekrutovat jej je velmi snadné: drapne jej skupinka vrstevníků na
    rozkaz dospělého vojáka. Když se pokusí vzdorovat nebo začne utíkat,
    rozstřílejí jej na kusy, pro odstrašení druhých;
  2. Vycvičit jej je stejně jednoduché: šest měsíců stačí víc než dost na
    to, aby mohl ovládat smrtící zbraně a naučit se základní vojenské
    taktiky;
  3. Poslušnost je slepá: protože dosud nedosáhl věku zralého úsudku, je
    schopen se vrhnout do vřavy bez přemýšlení, a se stejnou nedbalostí se
    dopouští těch největších ukrutností;
  4. Zasáhnout jej je těžké: je malé postavy a je hubený;
  5. Když padne, je snadné jej pochovat: vždyť je tak malý.
  6. Nahradit jej je také snadné: mezitím nějaké ženě nadejde čas, a ona
    vyrobí, vykojí a vychová dalšího.

Nůž narazí na kámen teprve tehdy, když dvanáctiletý přežije, dosáhne
věku úsudku...a pochopí. Pak následují známé nespavosti, zoufalé pláče,
děsy a velmi často sebevraždy. V každém případě bude traumatizovaný celý
svůj vznětlivý a konfliktní život: asociální subjekt. Bude muset zůstat
v trvalém exilu: všichni doma mu budou krutosti připomínat. Ale copak
tohle všechno lichváře zajímá? Díky dítěti vojákovi akcionáři smrti
dostanou „tučné dividendy“.

Jaká jsou řešení?

Akademie

Možná bychom měli právo očekávat, že univerzity, fakulty, profesoři a
profesorky z povolání, prestižní učebnice, desítky tisíc doktorských
prací, nechceme-li hovořit o Riksbank, která uděluje Nobelovu cenu za
ekonomii, si povšimnou popsaných překážek, i kdyby jen rychlým pohledem.

Ale akademický svět se pohybuje na jiné vlnové délce, poháněn
falešnou definicí ekonomie a různými školami kontrastujícími s reálem i
jedna každá s druhou.

Tradiční termín „politická ekonomie“ definovaný jako „studium výroby a
distribuce bohatství“ byl potajmu nahrazen termínem „ekonomie“
tout-court (jasně a krátce), definované jako „přiřčení tenčících se
zdrojů“.

Tato zjevně neškodná definice v sobě však ukrývá ne jednu ale hned
dvě léčky. První je: „V jakém smyslu se zdroje tenčí?“. A druhá je: „A
koho se bude týkat to přiřčení?“

Žádný zdroj se netenčí. Lidskému důvtipu se vždy podařilo najít nebo
vymyslet náhrady za zdroje, jež se uměle ztenčily kvůli lidské
dychtivosti. Například petrolej. Až do roku 1850 nejpoužívanější
hořlavina pro domácí osvětlení byl velrybí tuk. Toho roku „zvzácněl“, ne
proto, že by už nebyl, ale protože někdo uvěřil, že nejmazanější věcí
na světě bude skoupení celé produkce a zčtyřnásobení ceny. Načež někdo
jiný si všiml, že existuje taková černá olejnatá věcička, co se uvolňuje
ze země, jež se po jisté úpravě stává vhodnou hořlavinou. Zbytek je
historie, velrybí olej je také jen historickou zajímavostí. Ta
záležitost tím neskončila. Čerpání z velkých hloubek, započaté Rusy
s vrtem 20 000 metrů na poloostrově Kola okolo roku 1960, odhalila, že
petroleje je tolik, kolik se ho člověku jen zachce, jsme-li schopni
ovšem čerpat z těchto hloubek, tedy s vysokými náklady. Prostřednictvím
této techniky se stal Vietnam producentem petroleje, v rozporu se všemi
předpoklady. A navíc, vrty, které byly označeny za „vyčerpané“, se
začaly spontánně plnit, z hloubkových kapes, jež vyčerpány nebyly. To
vše je ale jen nežádoucí poznámka pro nadnárodní monopolisty, ale dříve
nebo později, jak správně říká J.K. Galbraith, „konvenční moudrost
vyšachuje chod událostí.“

Termín „přiřčení“ podstrkuje, že jsou to jen „experti“, kdo jsou „v
obraze“ a kdo může „přiřknout“. Což je pravda, dokud země a peníze budou
to, co jsou. Ale s probouzením lidí, lze brzy očekávat, že ekonomie
vzlétne na křídlech svobodné země a svobodného penízu. A opěvovaná
„vzácnost“ skončí v odpadkovém koši historie.

Nobelovu cenu a jak se uděluje jsme již viděli. James B. Phelan ji
převzal se Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem v zádech
s těmito slovy:

Co by doporučil Stiglitz místo obvyklého menu BM/FMI? Navrhl
radikální pozemkovou reformu, útok na jádro velkých držitelů půdy, na
lichvářské sazby poplatků pozemkových oligarchií v celém světě, normálně
je 50% produkce pachtýřů. Tohle je bohužel velmi delikátní záležitost.
Je mnohem jednodušší věřit, že konstantní růst ekonomie by byl schopen
osvobodit se od složitých otázek državy půdy a přístupu ke zdrojům
schopným vyprodukovat zisk. Takový politický program v agendě BM/FMI
není, protože, jak Stiglitz správně poznamenává: „vyzývat pozemkový
monopol znamená vyzývat moc elit.“ (44)

Ne všechny Nobelovy ceny měly podobný ráz, jako ta Stiglitzova.
Někteří z nich dokonce svým teoriím věří, jako například Merton a
Scholens, vítězové z roku 1997. A v roce 1998 ztratili na burze 1 250
miliard dollarů. Nebyly z jejich kapsy, to je jasné, byly to peníze,
které jim svěřili centrální bankéři z celého světa, aby aplikovali své
teorie, díky nimž vyhráli Nobelovu cenu. Kdo ty hlupáčky vytáhl z bláta,
do kterého spadli? – Samozřejmě daňoví poplatníci USA prostřednictvím
FEDu.

Bernard Maris z Univerzity v Paříži haní:

Od Miltona Friedmana (Nobel z roku 1976, guru neoliberálů) a
Modiglianiho, se jedná jen o „nekompetentní neschopy“, opakovače
receptů, které byly od počátku mylné, majordomy silných. Netroufají se
říci, že neexistuje jedna teorie liberalismu, ať už se jedná o
efektivnost či konkurenci. Jejich slova nejsou ničím jiným než ideologií
a utopií. Totalitní – jako byly ty stalinistické.

Pro akademiky lichva neexistuje. Takže se pojďme podívat, jak co
vypadá::

Kmen

Půda patří komunitě. Peníze nejsou nezbytné. V idylických, protože
primitivních podmínkách, nebo v podmínkách primitivních, protože
idylických – to je pravda. Náčelník Seattle z kmene Suquamish řekl:

Jak lze koupit či prodat nebe nebo vláhu země? Tahle
myšlenka je nám cizí. Vždyť nejsme pány atmosférické svěžesti ani jasu
vody, jak bychom je mohli koupit? (46)

Když idyla skončí v důsledku demografického růstu, dělba práce tuto
vizi světa znemožní. Peníze se stávají nezbytnými a s nimi ani ne tolik
právo jako povinnost někde se usadit.

Feudalismus

Půda náleží elitě, tedy šlechtě a vysokým církevním hodnostářům. Ti
požívají statusu ius utendi (právo užívat), ale nikoliv statusu ius
abutendi (právo zneužívat): šlechta si mezi sebou dělí o náklady na
administrativu a obranu, kněží o náklady na sociální prevenci:
náboženský kult, výchovu, zdravotnictví, sirotčince, útulky atd. Výnos
z holé země je schopen tyto služby zaplatit.

V Evropě feudální systém trval dobrých sedm století. Neobvykle velká
většina byla nevolníky. Poddaný, dobře si všimněme, nemá svobodu
politickou, ale požívá určité záviděníhodné svobody ekonomické: pracoval
pro pána čtyři týdny v roce, pro sebe a svou rodinu 14 týdnů, dalších
10 na luxus, který si chtěl dovolit – a požíval 120 dnů prázdnin v roce
(především náboženských) (47)

Feudální monetární politika trpěla chronickým nedostatkem hotovosti,
protože:

&ndsh; Panovala pověra, že peníz musí mít vnitřní hodnotu; a že
drahé kovy je třeba „najít“; pokud se nenajdou, tím hůře pro ekonomii.

–Manipulace s kovovou mincí různými technikami a objev stříbrných
dolů v nejrůznějších lokalitách umožnily ekonomické oživení, ale zvýšená
likvidita a s ní i mobilita učinily feudálnímu systému konec.

Kapitalismus

S koncem feudalismus „nejsvětější“ vlastnický list zajišťoval nejen
právo zabrání (ius utendi), ale také právo na vykořisťování (ius
abutendi). Poddaní se stali pachtýři, ale stále více rostoucí a hrozivé
nájemné tyto vypudilo z oněch kousíčků půdy, které obdělávali po
staletí. Stali se z nich proletáři. Tím, kdo je zachránil před smrtí
z podvýživy byla průmyslová revoluce, jež se nečekaně rozběhla ve
stejnou dobu jako masivní vypuzování z pozemků (48).

Adam Smith napsal v té době již citovaný The Wealth of Nations. Není
nemístné připomenout, že v době psaní tento požíval tučné penze
pocházející z výnosů Vévody Buccleugha (Skotsko). Bylo by bývalo
riskantní kousat do ruky dobrodince.

Dnešní ekonomové liberální školy neopakují Smithovy pragmatismy.
Zmiňují půdu jako faktor produkce bohatství jako princip svých traktátů,
jenže pak řeknou (nenapíší) „abrakadabra“ a země se promění v kapitál.

Sociální otázka byla celé 19. století prudce explozivní, způsobila
masivní emigraci do nových zemí. Britové a Němci, vojensky silní,
vyrazili vyvlastňovat Afričany; Irové a Italové, vojensky slabí,
vyrazili pokoušet štěstí do obou Amerik. A Marx spisoval bichle o
dárcích práce, kteří využívají proletáře, velmi se však chránil zmínit,
že na počátku byl jen kontrast mezi hubenými platy bezzemků a oběma
mocnostmi država půdy-lichva. Skutečnou situaci popsal Henry George
v roce 1887:

Existují...... tři faktory výroby (pozn. bohatství) a pořád
ještě čtvrtý a obecně i pátý faktor distribuce (pozn. bohatství). Kromě
kapitalisty dárce práce A a najmutým dělníkem B, tu jsou také držitel
půdy C, ukladatel daní a poplatků D a představitelé nepůdních monopolů
E. To, co si mezi sebou rozdělí A a B, není produkt jejích spojených
sil, ale to, co jim nechají C, D a E.

To, co George nazýval „představitelé nepozemkových monopolů“ je
skutečně moc lichvy, lépe identifikované a popsané Gesellem o generaci
později. Je důležité si povšimnout, že kapitalismus splétá oba monopoly –
pozemkový a monetární pevněji než jakýkoliv jiný ekonomický systém. S
pozemkovým monopolem jsou nerozlučně spojené vysoké sazby poplatků.
V režimu ohrazování se půda špatně rozdělená mezi několik málo vlastníků
a mnoho bezzemků stane typem investice s nejvyšším výnosem: zisky jsou
garantovány hustotou populace a infrastrukturami, které vyrůstají okolo
vlastnictví. Toto je také důvod, proč je vysoké finančnictví jasným
nepřítelem zemědělců a zemědělských aktivit: monetární monopolisté vidí
v těchto aktivitách hrozbu jejich spekulaci a právem. Potravinářské
zboží je formou peněz. (50) Zemědělství pro obživu a směna
jsou dvěmi ze tří faktorů (třetím je směnka), jež lichvě překážejí
v tom, aby zvýšila své bohatství víc, než kolik se jí daří. Ze stejného
důvodu finančnická manipulace vyháněla miliony malých zemědělců z jejich
pozemečků během celého 20. století. (51) „List vlastnictví“
není tak neškodný, jak se jeví na první pohled. V Keni, Východní Africe
neuplyne den, aby se v tisku neobjevila násilná epizoda způsobená „title
deeds“, z níž prosakují mrtví a zranění.

Sociální doktrína církve

Papežské dokumenty k Sociální otázce nenabízejí žádná hotová řešení.
Jsou to zásadně deklarace, jež mají sloužit jako pomůcky pro účinnou
akci. Když navrhují nějaké řešení, pak je to řešení jistě prosté chyb
doktrinálních a morálních, ale nikoliv prosté chyb ekonomických či
politických.

Rerum Novarum (1891) je prvním bodem, citujme sv. Tomáše:

Člověk nemá považovat svůj vnější majetek za vlastní, ale za
společný všem, tak aby umožnil se na něm podílet všem těm, kdo mají
potřebu. Právě proto Apoštol pravil: „Poručte bohatým tohoto
světa....velkoryse rozšířit řady tak, aby se mohli podílet i ostatní.“

.Tedy soukromé vlastnictví má hrát také sociální funkci, kromě toho,
že má vycházet vstříc potřebám proletariátu.

Quadragesimu Anno (1931) přináší poslední bod:

Je nespravedlivé, je to velké zlo a je to porucha
přirozeného pořádku, že velké konglomerace a asociace si osobují
funkce, které by mohly být výborně zastávány menšími společnostmi a na
nižší úrovni....Kdo je u moci, ten by se měl přesvědčit, že čím věrněji
věrněji je dodržován tento princip subsidiarity, tím spokojenější a více
prosperující je společnost.

Jenže hle, lék navržený Lvem XIII je vlastně ohrazování:

S dostatečným platem .....nebude pro pracovníka těžké.....
domoci se malého majetečku....tato....otázka nebude moci být vyřešena,
pokud tento majetek nebude považován za soukromý a nedotknutelný.
Zákony, tedy, musí dávat přednost majetku, a politika musí být vedena
tak, aby podněcovala ke snaze stát se majiteli. (55)

Jenže nedostatečné platy to neumožňují. A to nikoliv kvůli lačnosti
dárce práce, ale kvůli jeho vykonávání funkce prostředníka mezi
pracovníky a držiteli půdy/lichváři. Navíc, i kdyby se pracovníkovi
podařilo uskutečnit to, co navrhuje papežský dokument, podnítilo by to
ten proces, který, počínaje malými pozemky, vždy bez výjimky skončil
vznikem velkostatku.

Je velkou pravdou, jak potvrzuje papež Lev ve stejném dokumentu, že
„práce potřebuje kapitál a kapitál potřebuje práci“. Ale otázkou je, zda
tato reciproká potřeba by mohla sama od sebe zvýšit platy. To se totiž
nestalo po celé 20. století: zvýšení platu jedněch odborů nebo skupin
odborů se vždy odehrávalo na úkor jiných platů, skupin a odborů, nikdy
na úkor těch, kdo požívají rent a úroků.

Důkaz – paradoxní – toho, co udělal Henry Ford (1869-1947),
nekatolík. Jsouce bez dluhů, mohl Ford zpětinásobit minimální mzdu svých
dělníků a zvýšit platy natolik, že to jeho lidem umožňovalo koupit si
auto, které vyráběli.

Selhání každé přímé politiky při řešení Sociální otázky otevřelo
cestu nadnárodním korporacím, které dnes nestoudně vykonávají vládu nad
světem prostřednictvím své globalizační politiky.

Jediný moderní papežský dokument o lichvě byl Vix pervenit Benedikta
XIV (1745), první encyklika v absolutistickém řádu a také jediná, která
se týká této záležitosti. Z nikdy nevysvětlených důvodů nebyl Vix
Pervenit nikdy považován za součást Sociální doktríny církve.

Poslední odpověď na tuto otázku padla v roce 1845. Estelle a Mario
Carotta, mexický manželský pár, pokoušejíce se porazit krizi způsobenou
dluhy, která cloumala zeměmi latinské Ameriky v onom desetiletí,
požádali Vatikán o formální vyjádření se k lichvě. Odpověď Kongregace
pro Doktríny víry byla ta, že doktrína o lichvě zůstává nezměněná. (56)

Socialismus

Celé národní území je vlastnictvím státu. Následkem toho je každý
občan průměrným zaměstnancem. Toto jednoduché řešení přišlo v důsledku
toho, že marxisti předpokládali, že zneužívání pracujících je efekt
soukromého vlastnictví prostředků výroby bohatství. Socialisté všech
barev tomu dodnes věří, zapomínaje na ostudný pád sovětského
experimentu, který trval 70 let.

– Znárodnění půdy dělá z každého občana nevolníka;

– Používání peněz činí dalekosáhle zbytečným. V sovětském Rusku
pracovníci dostávali vysoké platy, to ano, ale nemohli si nic koupit.
Jediný trh, který fungoval, byl ten černý.

– Anuluje nesmírný fiskální potenciál národního území a to tak
dalece, že stát není schopen zaplatit sám sebe.

 

sťahovanie a ukladanie súborov, mp-3, knihy, videa...

uloz.to - sdilej snadno data


TOPlist